RK#40 Čítanie po rannej káve s Unsolved Case / HC / 28-Jun-2024

  1. Povedz mi niečo o vašej poslednej nahrávke - kto na nej spolupracoval, ako vznikala, ktorý song máš najradšej a prečo ? EP vzniklo běhe...

Najčítanejšie za 7 dní

Wednesday, April 13, 2022

#155 UGFC / Blind Ruler Cursed Land / Pravěk Noise Section // Dark Ambient / Drone // Willhelm Grasslich // 13-03-2022.


 

Kto si, čo robíš, čo ťa najviac zaujíma práve v týchto dňoch ?

Čest,jsem Willhelm Grasslich a nejvíc mě v těchto dnech zajímá válka. V čemž nejsem sám. Ale tím, jak se jí věnuji v umělecké tvorbě, tak to má pro mě takovou příchuť...tyjo ani to zatím nedokážu popsat.

Co dělám...předně UGFC/Uncle Grasha’s Flying Circus, můj první a přední sólo projekt. Prošel dlouhou cestu – nejdřív jsem chtěl dělat naprostý chaos noise anebo zvukové dadaismy tipy Hirsche nie aus sofa. Postupně převážila totalitně industriální poloha, která tam byla ostatně neustále, ale ne vždy tolik dominantní.

                    
 

Loni jsem začal vystupovat s novým projektem Blind Ruler Cursed Land, což je drone/ambientní martial industrial s prvky temné esoteriky. Dále je tu vlnovitě se obrozující duo Surfin’ Bazooka, hrajeme avantgardu v polohách free jazzu a noisu. S Karlem Braunem (& The Black Magic) působím jako případný doprovodný hráč na elektroniku. Dále mám duo s Instinct Primal, do budoucna budeme hrát už jako nový projekt. A vzniká ještě jedna nová věc, kde spojím síly s Dimmacherem a Violence Junkie, zatím nic víc neprozradím,ale nebude to v rukavičkách, naopak, spíš v pískových rukavicích.
 
Konečně je tu i kapela, kterou s entitou WG nespojuji, ale zmíněna být musí – Bambulkyně Dobrodružstvá. Je to něco mezi milou melodickou hudbou a grindcorem, něco mezi GG Allinem a slovenským večerníčkem z konce 80 let. Tam obstarávám vokál. Záležitost, která by si možná zasloužila vlastní tematický rozhovor, hihi


Vymenuj kapely a projekty, v ktorých si pôsobil a na čo si hral.

Působil jsem před časem v alternativní kapele Yamabushi, kde jsem hrál na eletrkoniku, hluky, perkuse a theremin. Co se týče zrovna tohohle nástroje, tak jsem měl v minulosti projekt thereminového kvinteta, ale nevydrželi jsme aktivní moc dlouho a nahrávka po nás žádná nezůstala. Poté tu ještě byl (anebo možná i je anebo někdy zase bude) drone/doomový projekt Lhostejnost, který založil můj tehdejší druh v UGFC Petr Habrych.



Popíš svoju poslednú výbavu (nástroj, aparatúru, efekty) a čím je/bola pre teba zaujímavá?
 
V současnosti už výhradně hraju na syntezátor Roland system 1 a na bicí používám Alesis samplepad PRO. Což je dost poruchová věc, ale zase její zvuk má velký potenciál. Všechno kreslím pedály, nejradši mám značku Modtone. Na Blind Ruler Cursed Land používám sitár modulační pedál od Danelectro. Svátek je, když mohu vytáhnout i gong. V Surfin’ Bazooce dostává hodně prostoru widara jednoanténový theremin (někdy i dva). A pak jsem také v nedávné době zkusil hru na vlastní genitálie pomocí kontaktního mikrofonu a mohu to vřele doporučit.


Je umenie subjektívne alebo objektívne ? Čo je ten moment, ktorý oddeľuje "manuálnu zručnosť" od umenia?

Umění stojí na NÁPADU, MYŠLENCE, EXISTENCIÁLNÍM PNUTÍ. Když to hodně teoreticky zjednoduším, tak pouze zručný člověk dokáže cokoli vyrobit, zpracovat, opravit, ale už ne vymyslet či vnuknout ideu.

Určitá snaha o objektivní kritéria by ale existovat měla, protože na základě čeho má umělec dostat zpětnou vazbu, že už ta určitá věc není jen nepochopený nápad, ale prostě jen shit? Myslím, že rezignovat na snahu o objektivitu je stejná past, jako ji křečovitě hledat.



 

Má mať umenie hranice resp. sú témy, do ktorých by umenie nemalo zasahovať ?

Tohle je obecně jedna z nejsložitějších otázek, pro mě naprosto klíčová vzhledem k tomu, že že tvořím umění na hraně, provokující, symbolikou, nahotou, ofenzivním přístupem...Navozuje navíc mnoho dalších ještě závažnějších, proto se u ní zdržím.
V podstatě jde o totéž jako o hranice svobody slova  - jsi ochotný bránit svobodu slova i s rizikem toho, že potenciálně povolíš hlásat i těm, kteří hrozí omezit svobodu některých či rovnou všech?
Anebo kupříkladu pacifismus – když někdo řekne, že pacifismus je nejrychlejší cestou do plynových komor, že jít s květinama proti pendrekům je čistá naivita, nikdo nemůže říct, že se mýlí. Ukrajinci nepotřebují květiny, potřebují stingery. Jenže máš tu druhou stranu mince, že čím pacifističtější společnost je, tím menší je obecná ochota někoho zabíjet a jít válčit.
Umění by si správně mělo dovolit naprosto cokoliv a neomezovat se přesto i právě proto, že se v současným světě zpolitizovala v podstatě většina běžných úkonů. Jenom teda důležité upřesnění – za umění nepovažuju přímou agitku, čili tvorbu, kde nejde o nic jiného, než propagovat určitý názor. Což neber nutně pejorativně, však se mnozí takoví tvůrci vlastně ani jako umělci nechápou.
 
Ještě jinak - jsme odsouzeni k „dobrovolnému“ otroctví a nevyhnutelné poslušnosti,k podřízení se a nezastavitelné nutnosti vyhledat znovu útlak. Huxleyho antiutopie se stala realitou. Umění je sféra, kde se může zhmotnit dříve nevysvětlitelná a jakkoli iracionální myšlenka a skutek, takže je pomyslnou poslední obranou linií svobody. Až dojde na situaci, kdy se umělec nechá dobrovolně formovat a přijme nutnost myslet v před-cenzuře ve jménu principu „neurazit,“ pak padne klíčová pevnost svobody, i když si toho možná ne každý hned všimne. Kdo si myslí, že se přemírou korektnosti a přitakání cancel culture vytvoří podmínky pro lepší a spravedlivější svět pro utlačované, by se měl zamyslet, jestli právě nepřestoupil do týmu plíživých katů kultury. Z odvahy tvůrců jednat nekonvenčně a nebát se urazit se rodí síla bořit hranice a vytvářet cesty k přijetí odlišnosti. Útlak tkví v každodenních běžných věcech, rodina, práce, kariérní postup, budování sociálního kapitálu. Bezpečným prostorem si často jen stavíme zdi kolem sebe.





Čo je Tvoja osobná hranica, za ktorou nie si ochotný akceptovať interpreta/umelca ?

Moje odpověď tkví v tom, co jsem psal výše. Rozlišuji umění a pouhou agitku bez přesahu. Neakceptuji zloděje umělecké svobody obecně, ale samozřejmě rasistická nadřazenost a podpora nebezpečných aktivit je pro mě taktéž jasná věc k odmítnutí. Abych ti dal konkrétní příklad toho, kde tu hranici vidím - třeba Boyd Rice byl pro mě vždycky o umělecké provokaci a práci s vlastní personou a ambivalencí, takže si jeho dílo vždycky užiju, dokážu ty jeho texty číst jinak, než se na prví pohled zdá, a desku bych si koupil (mám dvě). A na druhé straně - Peste Noire mě hudebně velice baví, což ostatně myslím nejsem sám, ale protože se ten člověk angažuje v čem se angažuje, tak si od něj desku nekoupím. Ale ještě takhle - kdo zažil časy útoků nácků na hardcorové koncerty, u toho se nedivím, že si to s sebou nese a má tu hranici daleko ostřejší.


Kde berieš inšpiráciu k tvorbe ?

Nejvíce asi ve skutcích velkých géniů lidství, tedy rozuměj diktátorů, masových vrahů, náboženských fanatiků... ale vlastně i v běžných rituálech průměrných strávníků masových pokrmů.
Pro určité věci mě inspiruje vnitřní nenávist, ale i strachy a šrámy z vlastní minulosti. Fascinuje mě vlastní upadání do izolace, o obecný rozklad hodnot a hledání si vlastního místa v takovém světě. Fascinuje mě moc, poslušnost a podřízení se. Dlouhodobě pak hledám krásu v hnusu, děsu, úpadku, fanatismu, heroismu,ve smrti a v sebeobětování. Je schopnost položit život za něco „většího“ pomyslným vrcholem svobody?   





Ktorý album/song z tvojej/vašej tvorby máš najradšej a prečo ?

Takovou otázku si nepokládám, ale musím říct, ze úplně nejvíc se vracím ke skladbě Huzun Horns z desky UGFC Ost a vlastně k celému prvnímu EP Blind Ruler Cursed Land Chrysantheme delirium. Ze starších je to hlavně skladba od Surfin’ Bazooky Super Bazooka Trooper, kde ještě hrál na saxofon Honza Grunt. Tohle už nebude mít nikdy obdobu.




Ktorý text tvojej kapely považuješ za najsilnejší (+úryvok) ?

Takový bych nevybral, ale dám ti jeden žel docela aktuální:
ze skladby UGFCA Man From 1945“ (volně přeloženo z němčiny)

My jste ty hlasy děl a zbraní
když mlčíme
tak jen spíme
Však nás brzy rádi probudíte!



Aké boli tvoje hudobné ambície v časoch ked si začínal a aká je realita ?

Vždycky jsem chtěl šokovat, útočit, testovat meze vlastní výdrže. Umění bylo a je mojí hlavní životní náplní.
Moje životní situace se ale neustále mění a s tím i pocity, perspektivy, nálady... Co bývalo dřív především zábavou, se postupně proměnilo v regulérní práci, alespoň tedy na mentální rovině. Úroveň její „výdělečnosti“ si asi dovedeš představit. Což je ovšem tím spíš větší „oběť“. Představa toho, že by mě to mohlo/mělo nakonec zabít, postupně získává konkrétnější a usazenější obrysy. A to nemluvě o tom, že mi to třeba nakonec i jeden zblázněný Voloďa usnadní...


Čo považuješ za doteraz najsilnejší moment vlastnej umeleckej dráhy ?

Snažím se, aby nejsilnějších momentů bylo co nejvíce, proto dávám do hraní a tvoření všechno. Nechci úplně upadat do srovnání nebo nostalgie a tou minulostí příliš žít. Ale jsou momenty, na který se nezapomíná, přirozeně - set s Drénem „hanatarash revival“, když létaly vzduchem dělbuchy a sklo. Koncert UGFC na Korfu. Hraní na hradě Pecka. Kolaborace Massoly a Surfin’ Bazooky... a mám za sebou právě proběhlý koncert v Istanbulu, což byl rovněž zážitek, na který nezapomenu.




Zaujímavá príhoda/príhody zo života kapely, o ktorú/é sa môžeš podeliť ? Ako vysoko si sa dostal na rebríčku dekadencie ?


V letech 2017-2018 jsem měl takové svoje nejvíc GGAllinovské období. Na koncertech tekla krev i další lidské tekutiny a na stage jsem šel i po dvou a půl lahvích vína a papíru. Jeden koncert Surfin’ Bazooky jsem hrál toliko na výbušniny. V Libeňské synagoze jsem hodil tak silný dělbuch, že se svíjeli v bolestech i ostatní hudebníci...
  ...udělal jsem snad ale jen jednu opravdu špatnou věc, co si mám důvod dlouhodobě vyčítat, a to jedno ošklivý zranění osoby, která si ho nezasloužila a nebyla zahrnuta do okruhu diváků „poučených o možném riziku“ … už se asi nedozvím, jestli jsem to „jen“ vyprovokoval, anebo přímo způsobil.
Jinak jsem si z toho období odnesl to, že i ty nejdrsnější impulzivní performance musí mít přípravu, jakýsi systém mentální dálkový kontroly, která by podobný věci preventivně omezovala, snižovala pravděpodobnost, že spustí ničivou řetězovou reakci. Možná to jen naznačuje přirozenou lidskou potřebu dostat věci do rovnováhy. Ale zároveň se mi po těch časech pořád stýská.


Aké tvorivé plány máš do budúcnosti?

Těch je...v diáři vypadají vždycky jako velký skok vpřed, div ne kulturní revoluce. Samozřejmě málo z nich přežije první střet s nepřítelem. Nicméně se Surfin’ Bazookou by nám v květnu měla vyjít kazeta „Retribution Angels“, s Blind Ruler Cursed Land chystám hned dva releasy, jednak pro projekt klíčový singl „For The Flower Called Sacrifice Sun Never Sets,“ a pak také splitko s Arabian Family Payback. S UGFC letos vyjde již přes rok zrající kolaborace se Zintaerem  a někdy v budoucnu splitko s Totengräber. No a s oběma chystanýma projektama samozřejmě rovněž natáčíme.




Cítiš sa byť súčasťou domácej scény ? Ak áno, ktorej ?

Já ti nevím, jestli se dá v dnešních podmínkách ještě hovořit o scéně/scénách v širším slova smyslu. To, čemu se dřív říkalo „scéna“ a bylo to nejvíc vidět v hardcore-punku, už možná zaniklo. Necítím, že by existovalo nějaké sdílené vědomí a aktivně žitá sounáležitost na dejme tomu celorepublikové úrovni, spíš zbyly jen střípky.
Nicméně scény pořád zůstávají žité, když je vnímáme jako kolektivy a emocionální komunity určitých prostorů a akcí. V tomhle ohledu jsem součástí scény pražského Balada baru, brněnského Bajkazylu a festivalu Hradby Samoty a More Noise for Life.


Ako sa podľa teba formovala domáca scéna od 1990's a v čom boli špecifické jednotlivé dekády pre teba osobne, pre tvoju kapelu a pre SK/CZ UG scénu?

To je spíš otázka pro pamětníka, kterým já nejsem. Mohl bych jen opakovat a interpretovat, co napsali jiní (doporučuju Filipa Fuchse, Juraje Harina, Roberta Vlčka, Štěpána Stejskala, tým subkulturního archivu Mira Michely…). Osobně mám ranou devadesátkovou syrovou a nekorektní estetiku rád, hudbu rovněž, i když osmdesátky mi byly vždycky blíž. Následně mě pak hodně baví zvuk raných nultých let, kdy se už třeba styl hudby na koleni etabloval, ale věci stále bývaly syrové a nedodělané (zlatá éra porn-grindu, pak taky léta Hate Forestu atd).


                                               
foto: Anhalas Illusionity
 

V čom mali podla teba výhodu kapely, ktoré začínali v 90's oproti dnešnym kapelám a naopak, čo vnímaš ako výhody dnešnej doby ?

Tak jak praví autoři výše, scéna v 90. letech začínala prakticky od nuly.
Slýchám, že v devadesátkách byla scéna daleko soudržnější, v dnešní době nepředstavitelný. To nemohu posoudit. V dnešní době už si ty věci nemusíš vybojovávat, už to není nebezpečí z permanentních útoků naziskinů apod.
Moje generace se už narodila do éry sobeckosti a kapitalistického individualismu a když to tak vidím kolem sebe, tak si říkám, co zdědí ti po nás, jestli teda nějací budou. Protože bez schopnosti si rychle vybudovat sociální kapitál má v dnešní době málokterý umělec šanci se prosadit.


Ktoré SK/CZ UG kapely a žánre si mal rád v minulosti, a ktoré máš rád dnes?

Vyrůstal jsem na metalu, a to drtivou většinou na mainstreamovém metalu. Než jsem se dostal k undergroundu, to pochopitelně chvíli trvalo. A pak klasika, první album Plastiků, nejranější Dégéčka, pak alternativy Máma Bubo, věci Mikoláše Chadimy, OZW...k těmhle věcem se vracím rád vždycky, oproti tomu třeba ke starému punku ala Šanov nebo HNF už o poznání míň.


Čo je podľa teba spoločný menovateľ, ktorý spája umelcov z rôznych žánrov/scén a čo ich naopak rozdeľuje ?

Myslím, že základním tmelem by měla být sounáležitost a etika, daná tím, že jsme většina z nás začínali v undergroundu, ať mu říkáš jak chceš. Když jezdím po tom našem východě, stále potkávám skupiny a osobnosti, které se snaží takto žít s vědomím, že když i oni se na to vyserou, tak možná už nic nebude. Spojovat by nás mohl i onen feeling k tvorbě a stejná či podobná zkušenost a prožitky.  

Rozděluje nás z mainstreamového prostředí přejatá nutnost být dalšímu umělci vlkem. Vidět spíš konkurenci než spolupráci a tlačit jen a jen sebe a pokud spolupracovat, tak jen proto, aby se lépe šplhalo na vrchol.
Potom samozřejmě v naší zemi revivalů je pomalu hřích zkoušet jít vlastní cestou, jakoby se tu stávalo pravidlem, že něco musí znít a vypadat „jako“. Nutnost přirovnávat s nějakým velkým zahraničním zvukem, křečovitě zoufalý hledání nutně kopírovaného vzoru, aby se poznalo, že to znáš a že máš „správný vkus“. Odráží to podle mě mimo jiné i nízký národní sebevědomí, takovou tu českou nanicovatost...když se i ta jakože progresivní část společnosti bojí hledat vlastní cestu, tak se nemůžeme divit, že se její bahno bojí čehokoliv cizího.  


                                                    foto: Dreadlock Fibijane
 

Čo ťa na domácej scéne serie?

Už se trochu budu opakovat, ale ještě takhle – když jsem čítal DIY ziny staré třeba 10 let, dočetl jsem se tam mnohá varování o tom, jak scéna stále více podléhá sektářství, elitářství a sobeckosti. Dneska jsou tyhle jevy naprostá norma a nikdo s tím už asi nic neudělá. Tedy takhle – rozhodně v Praze. Určité kluby tu mají svoje sociální bubliny založené už pomalu na třídním ukotvení. Covid tohle jen prohloubil. Někdy mám pocit, že už nejsme subkultura, ale jen béčko firemní kultury. Hyperkorektnost do tohohle jevu logicky přímo zapadá.


Ktorý zvuk (štúdio, album/kapela), artwork (album cover) a videoklip na domácej scéne ťa zaujal najviac ?

Já se musím přiznat, že domácí původ je aspoň z hlediska toho, co vyhledávám k poslechu, až sekundární kritérium. Snažím se věci vnímat univerzálně a slovo „nej“ mě spíš provokuje k opačný reakci.
Zvuk? Určitě Ondřej Ježek, AutopsiA, Magadan, Phragments, Brada, Miro Tóth...
...nová deska Sól, Zmyrna, Naurrakar, Chandra, Outward, Brauncholda, Zabloudil/a, Pakosteň a hlavně přímo excelentní prvotina Oči Vlka, to bych  snad i označil za nejlepší domácí black metal. Dále ostravská buňka Massola/Sheeva Yoga/Otloukánek, naprostý top byla kolaborace Massola-Sedem Minút Strachu. Určitě taky ansámbl Radka Kopela Eine Stunde Merbauten, dva jejich prvně vydané počiny jsou naprostá pecka.

Vizuály? Violent Oppression Records, Tomáš Braun, Hnisvit, Anhallas Ilusionity, Honza Goll, Markéta Wagnerová, projekt Rusty Illusions…

Z videoklipů jsem docela rozpačitý, většino se mi spíš nelíbí. Kde jsou ty časy Cold Turkey od Ahumado Granujo! Ale vždycky byli jistota Hentai Corporation, i když už je tolik nesleduju. Kámoši Nuummite, Faüst a Acid Row mají povedené klipy.

A když už jsme v tom, rád bych zmínil i aktivity jako Zaniklé pražské kluby, Zádruha, Kolyma Tales, projekt Manifest Úzkosti...hodně vysoko cením počin Jiná hudba - Czech Experimental and Progressive Compilation od Josefa Šetka, labely Sky Burial, Urbsounds, Salto Mortale music… Samozřejmě miluju tištěné a staré ziny, především Hlubokou orbu, to tu hodně chybí, Drunk nach Osten, Napalmanach...

A konečně – vážím si práce všech umělců, se kterýma spolupracuji či jsem spolupracoval, jinak by to ostatně ani moc nešlo. Potkáte se s nimi porůznu na cestě mými diskografiemi. Bez rozdílu stojí za pozornost.


                                                                foto: Elvis Fledermaus
 

Hudobný album, kniha, film, seriál, počítačová hra, tetovstacie štúdio a pivo ktoré odporúčaš a prečo.

Podle aktuální nálady:
Album – DrudkhBlood in Our Wells, Grazhdanskaya OboronaVojna  
Kniha – Carl von Clausewitz – O válce  
Seriál – Ruské impérium: Začátek

PC hry jsem nikdy nehrál a nehodlám s tím začínat, ale jeden můj známý mi řekl, že deska UGFC Ost by klidně mohla znít ve hře Bioshock.
Tetování jde mimo mě, ale dvě jména ti dám – Jáchym/Violence Junkie a Wiki Ink

A pivo? V zákopu či krytu je ti k ničemu, pij vodku


Ktorá domáca/zahraničná akcia je pre teba najlepšia a prečo ?

Hradby Samoty, jednoznačně, asi nemusím rozepisovat proč. Obscene Extreme býval v minulosti vždy super (když si odmyslím tu přestřelenou výroční edici), ale kvůli hraní jinde už jsem tam párkrát nebyl, tak už se nebudu pouštět do soudů.
Do zahraničí bych moc rád konečně už na Tower Transmissions a do Wroclawi na Industrial fest.  

Moje srdce ale vždycky bylo v malých DIY festivalech, a to v mnoha scénách, Nejvíc to byl Obstíkův Noisefest, který už nejspíš pokračovat nebude...dále punkový More Noise for Life, hovadsky blackově punkový Triumf Vůle anebo takové ty milé všehochuťové Hájenka a Garage fest.


Vinyl alebo CD ?

Vinyl...a kazeta


Je niekto na domácej scéne (aktívny alebo neaktívny hudobník) s kým by si si rád prečítal rozhovor na Jablkách ďaleko od stromu ?

Jej, těch by bylo, namátkou Nuummite, Zintaer, Amoclen, Obstík/Usnu?, Plague Called Humanity, Urbanfailure, Onany Boys, Blanka (Rosa Parks, MarnE, Futra…), Sweeps 04, Kult Ofenzivy, Sea of Poppies...a především oslov znovu Marka Zemana, ale tentokrát opilého.


                                                    foto: MORBUS
 

Motto/obľúbený citát pripadne odkaz na záver.

Někteří lidé nemusí hledět do propasti, neboť se v ní už narodili.

„Když cítíš výkal, to tě volá matka země“
Jukio Mišima

Psi, chcete žít věčně!?“
Friedrich II. Veliký

„Revoluce znamená milovat člověka, který ještě neexistuje“
Albert Camus

„Poměřováno se západním světem jako celkem jsou Sověti daleko slabší. Jejich úspěšnost závisí na míře soudržnosti, pevnosti a síle západního světa. A to je faktor, který je v naší moci ovlivnit.“
George Kennan, 1946
 
Všechny moje aktivity najdeš tady:
https://linktr.ee/willhelmgrasslich

A konečně
East is still the Best!



No comments:

Post a Comment