Kto si, čo robíš, čo ťa najviac zaujíma práve v týchto dňoch ?
Jsem Středoevropan v ranně-středním věku žijící v post-socialistickém-latté-kapitalismu, který miluje vše opravdové, ryzí a neodkouzlené. Jinak je mi třicet jedna a mám kapelu sám se sebou, co víc k tomu uvést. Snad jen, že dny, do kterých sám sobě vnáším světlo, nikdy nebyly temnější, a ono světlo je nebývale jasné. Je Válka, tak co už?
Vymenuj kapely a projekty, v ktorých si pôsobil a na čo si hral.
VPF, Nouze, Vychcaný knedlíky!, C:/lean Water. Ale tahle otázka se opakuje v každém rozhovoru, který dávám. Vím, že to asi lidi může zajímat, ale já mám za to, že moje současná tvorba nijak s mojí tvorbou v kapelách a minulosti nesouvisí. Zaujímá v mém životě podstatně jiné místo a vlastně cítím, že na tuhle otázku jak vystřiženou z kádrových dotazníků odpovídám se setrvačností a rozhodně bez radosti a chuti do dalších odpovědí.
Popíš svoju poslednú výbavu (nástroj, aparatúru, efekty) a čím je/bola pre teba zaujímavá?
Moje výbava jsou především retro-nástroje a retro-gear. To souvisí i s mým částečným odporem k moderním technologiím, které jako všechny sektory zaplavují i hudební průmysl. Zároveň nejsem bohatý (což považuji za ctnost) a nenávidím banky a jejich půjčky (programy na otročení lidí), takže většinu vybavení si kupuji z druhé ruky, či jsem jím obdarováván ryzími lidmi. Některé věci mám v dlouhodobé výpůjčce. Moje poslední sestava, kterou používám aktuálně k nahrávání nové desky, je elektrická kytara, automatické bicí, klávesy, akustická kytara, efektový chain, mixák, nintendoDS, kazeťák, walkman, dětské klávesy od popelnice a několik perkusních, povětšinou vyrobených, nástrojů.
Většina z částí gearu je pro mě něčím zajímavá, přitažlivá a je za ní nějaký příběh. Nejspíš nejsilnějším příběhem je ten v pozadí kytarového efektu BOSS DS-1, který jsem použil už při nahrávání poslední desky „Léto/Summer“ – ten vlastním zhruba od svých šestnácti let, kdy mi ho věnoval můj strýc emigrant jako dárek, zhruba o deset let později jsem efekt v záchvatu kalení a nenávisti ke světu i k sobě prodal v hospodě jednomu kamarádovi muzikantovi. Ten s ním hrál a vlastnil ho další roky, až do loňského léta, než se rozhodl náš svět dobrovolně opustit. Jeho jméno jsem na efekt napsal a budu si už vždycky pamatovat, jak to všechno bylo a nemělo být.
Kytaru mám půjčenou od mojí kamarádky skvělé Lucie, která jí má zase od kamarádky svojí kamarádky – no každopádně tuhle konkrétní modrou baronku (jak kytaře říkám) v roce 2012 rozmlátila pop-indie-rocková kapela The Prostitutes ve svém klipu Hearth of Stone, pak jí někdo (asi z nich) opravil a dal jí na hraní, přítelkyni. Už jsem na ní nahrál dvě desky a nemůžu si kytaru vynachválit. Pokud hledáte dobrý nástroj na blackmetal tak kupte kytaru a zajeďte za klukama z The Prostitutes.
Je umenie subjektívne alebo objektívne ? Čo je ten moment, ktorý oddeľuje "manuálnu zručnosť" od umenia?
Obojí! Ale bez chytroprdských koncovek a univerzitních –ismů především!
Moderní společnost nám nutí interpretaci první: Subjektivní – vrcholně individuální, které je ale zároveň alibismem k tomu, abychom do svého vkusu vpustili cokoliv, a cokoliv tím omluvili, nebo označili za umění. Potom je tu ten druhý přístup, který se obrací na nějaké estetické koncepty z minulosti – zde už se daleko více pozoruje rozdíl mezi manuální zručností a estetickým nadáním. Umění je dnes široký pojem, kdybych měl svůj vkus definovat například v rámci vizuálního umění, tak by to byly spíše formy, které hledají nějakou objektivní krásu a um, než individuální vyjádření nebo interpretace.
Jinak si myslím, že dnes je především podhodnocena manuální zručnost, a řemeslnost je z umění téměř vyškrtnuta. Jako v jiných oborech zde vládnou především peníze a těm je jedno, co je vkusné, krásné, nebo nevkusné a nevhodné. Nevím, co přesně je obecně myšleno momentem oddělení, pro mě je umění dobře vyrobená skříň, postel, obraz krajiny, dobře zahraná stupnice nebo správně seřízená věž na tanku. Pro jiného je to zase vysypaný koš v rohu galerie, nebo kapela nudných vysokoškoláků hrající neumětelsky nudný vysokoškolský rock. Takže: Je umenie subjektívne alebo objektívne ? JE VÁLKA!
Má mať umenie hranice resp. sú temy, do ktorých by umenie nemalo zasahovať ?
Ne, umění je tak jako jiné formy vyjádření, nebo reakce nezávislé na hranicích/bariérách nebo pozicích jiných lidí. Může být například těžce interpretovatelné, nebo urážející pro někoho z jiné kultury nebo stavu. Například existuje kniha s názvem Vražda jako krásné umění. To někomu vadit může, a proto by mělo umění (nebo spíše lidé, kteří jej vytvářejí) počítat s tím, že umění je projev živoucí, který vyvolává reakce, a ne jen „sekularizovaný/od-osobnělý kus práce v galerii.“
O muzeálním konzervování, které oddaluje od reakce přímé a emoci obrušuje, a nabízí pouze re-interpretace, revizionismus a hipsterství, by mohla vydat svědectví nejedna umělecká forma. Skvěle se to ukazuje na umění, které bylo dříve součástí normálního života: sakrální, nebo užité umění, anebo i na daleko svobodnějších formách, jako jsou například graffiti, které se postupně z ulice nechali vyhnat a zavřít do galerií a muzeí. Pro mě je projevem živoucího umění například rozhodnutí jedné skupiny strhnout sochu diktátora a skupiny druhé jí bránit. Nese to v sobě mnohem víc toho opravdového, než když někdo další obě skupiny smíří tím, že sochu umístí do neutrálního prostoru a udělá z ní zvířátko v kleci, objekt za výlohou. Splněná přání…
Čo je Tvoja osobná hranica, za ktorou nie si ochotný akceptovať interpreta/umelca ?
Pokud je to jen o vydělávání peněz – ono to jde v té současné záplavě špatně vidět a navíc ten svět zejména západní populární hudby je nastaven tak, že interpreti vlastně už tvoří s tím, že jde o věc, která má vydělávat. Líbí se mi všechno ryzí, autentické a především nepodílející se na současné hromadné kultuře a globální společnosti. To co takový svět vytváří a podporuje, neberu vůbec vážně, a spíš než jako umění to beru jako zbraň – propagandu proti tomu opravdovému. Jinak jsem ochoten akceptovat například překročení některých mezí, které jsou u běžných konzumentů života vnímány jako nepřekročitelné – třeba akcent na soukromý majetek v otázce graffiti, témata navázaná na konkrétní kultury, anebo tradice, které mohou v účastnících jiných kultur a tradičních/netradičních skupin vyvolávat negace – například chápu, proč vadí lidem v islámské kultuře zobrazování Alláha, a proč to někomu vychovanému v západní Evropě nepřijde strašné, negativní a naopak zákaz zobrazování v něm vyvolává zmatek. Za mě je pochopitelné to překročení hranice obousměrně – tedy to, že Evropan bezskrupulózně zobrazí Boha Alláha a i to, že muslim takovou věc odsoudí, nebo si jí ve vlastních zemích ponechá zakázanou například pod hrozbou trestu.
Kde berieš inšpiráciu k tvorbe ?
Je to různé. Dalo by se říct, že mám v sobě jakýsi celoživotní náboj, který mě nutí tvořit a zároveň i v normálním životě si všímat detailů. Prostřednictvím paranoidního přemýšlení, nebo jen přemýšlení, nad nimi pak uvažovat a interpretovat je. Velká inspirace ke mně přichází samozřejmě skrz knihy, které miluji a rád čtu, přírodu, kterou považuji za něco posvátného, prostřednictvím hudby jiných, která je i v mém pracovním životě tou hlavní náplní a tématem. Inspiraci ale klidně najdu ve starém filmu, pěkné procházce s rodinou, nebo jen ve svých myšlenkách nad světem, životem a tak. A taky se nechám klidně inspirovat tím, čím ostatní opovrhují, třeba kapelou Tři sestry, nebo Alešem Brichtou. Nemyslím v rámci hudby nebo textů, ale v rámci lehkosti, se kterou oba zmíněné subjekty tvoří produkty, které mnoho lidí nasírají a mnoho lidem nedají spát, dokud o nich neřeknou, že jimi opovrhují jako nízkým uměním.
Ktorý album/song z tvojej/vašej tvorby máš najradšej a prečo ?
Mám vždy nejraději, ten, který aktuálně nahrávám. Nicméně asi nejvíc mám rád písně z posledních dvou alb „ᛒ“ a „Léto/Summer" a splitka s projektem Budeč „Wencezlas“.
Ktorý text tvojej kapely považuješ za najsilnejší (+úryvok) ?
Asi motto Vyšehradního sebe-vydavatelství „Vlčí nora/Wolf burrow“:
BEZ SPOTIFY / BEZ MERCHE/ BEZ STUPIDNÍCH FANOUŠKŮ
KEIN SPOTIFY / KEIN MERCH / KEINE DUMMEN FANS
БЕЗ SPOTIFY / БЕЗ МЕРЧЕ / БЕЗ ГЛУПЫХ ФАНАТ
NO-SPOTIFY / NO-MERCH / NO-STUPID FANS
Aké boli tvoje hudobné ambície v časoch ked si začínal a aká je realita ?
Já jsem asi nezačínal, já už se tak narodil. Sice bych mohl datovat přesně některé mé dětské projekty a nahrávky, ale v podstatě dnes mohu říct, že motiv tvorby a vytváření směrem hudebním u mě přetrvává od útlého dětství. A ambice? Hory, motorku, řízek a lakovaný máry, a aby tu Tři sestry dlouho zanechali stopy.
Čo považuješ za doteraz najsilnejší moment vlastnej umeleckej dráhy ?
Především odchod ze sféry kapelního hraní a rozhodnutí se, tvořit sám za sebe.
Zaujímavá príhoda/príhody zo života kapely, o ktorú/é sa môžeš podeliť ? Ako vysoko si sa dostal na rebríčku dekadencie ?
Těch je mnoho, a hodně jich mám ještě z období, kdy jsem hrál v kapelách. V posledních letech už neabsolvuji tolik akcí za rok, takže většinu událostí, na které jedu vystupovat plánuji dopředu a přesně, aby na mě někde nečekala nějaká dekadentní situace, a já si mohl vše užít, tak, jak to mám rád – včetně návštěv socialistických samoobsluh a svatostánků v okolí.
Veselých historek jak se někdo opil a zapomenul přijít na vlastní koncert, nebo se přefrkal v back stagy a pak si myslel, že je Lemmy, bude mít každá kapela v rukávu pět, Já ne, protože mě to nezajímá.
Neuvěřitelně vtipná historka je ale ta o Češích, kteří bojovali při třetí křížové výpravě s muslimy. Jeden islámský kronikář tehdy jejich obraz zaznamenal takto: „V tom okamžiku se tento nevěřící v sedle vztyčil, pravou nohu pokrčil a neuvěřitelně hřmotný prd vypustil – až se zdálo, že se klenba brány otřásla. Nato pak hlasitě zvolal: 'Vpravdě má tohleto větší cenu, než všechna ona věhlasná a velká hrdinství kolem vašeho pěkného města, všechny ty chrabrosti, zmužilosti i ona přeslavná udatenství, pro něž tolik vašich a našich dobrých rytířů své životy v poli nechati muselo!'. A vskutku nejen z úst mu věru proudila tato bezesporu převeliká moudrost.“ To se stalo u Ikoniónu kolem roku 1190 a vždy mě to neskutečně pobaví.
Aké tvorivé plány máš do budúcnosti?
Vychovat syny, rozšířit rodinu, říkat si hurikán, pracovat dál na tom co mám rád – nehmotné i hmotné bohatství rodinné, a do toho dál tvořit, jak to dělám teď – tak jak se mi chce, v jakém tempu a náladě potřebuji, a podobně. Konkrétní tak můžu být jen s informací o připravované desce na rok 2022. Prakticky, ale tvořím skoro denně celý rok – každý den mám v ruce kytaru, nebo sedím u stolu a něco bastlím, kroutím zvuk, nebo prostě jen zkouším. Jednou bych také rád napsal televizní operetu, protože to je žánr, který miluji, a fascinuje mě.
Cítiš sa byť súčasťou domácej scény ? Ak áno, ktorej ?
Vlastně ani ne. Cítím tu určitou spřízněnost s tvůrci v oblasti Dungeon synthu, protože jsme v kontaktu se všemi českými a některými slovenskými jmény.
Jinak pro mě bylo spíš překvapení, že Vyšehrad jako takový vzbudil vlastně tolik reakcí, a tolik lidí ty písničky poslouchá. V rámci disciplíny one-man-blackmetalu jako takového, jsem tu pravděpodobně za Čechy sám, když nepočítám slovenský projekt Tma, který sídlí v Praze. Součástí scény kapelního blackmetalu nejsem – nejen že ty lidi neznám, ale většina z těch kapel mě vlastně ani nebaví a stát po jejich boku nikterak netoužím. Rock´n´roll never die – anebo klidně! Rád hraji s lidmi, se kterými mám nějaké osobnější vztah, který ty žánry překračuje. Vždycky když mi někdo nabídne hrát na nějakým „metalovým“ koncertě, tak mám dopředu hrůzu kolik kožených bund s nášivkami Motorhead tam zase potkám, když mi někdo nabídne hrát na koncertě pražské „nezávislé scény“ tak mě zase děsí kolik znuděných crusterů a hudebních-hipsterů tam bude postávat. Takže asi nejlepší „párování“ zažívám se scénou psychedelického rocku, ambientu, industrialu a noisu.
Ako sa podľa teba formovala domáca scéna od 1990's a v čom boli špecifické jednotlivé dekády pre teba osobne, pre tvoju kapelu a pre SK/CZ UG scénu?
Tak jako v jiných žánrech, které k nám přišly západní cestou, byla raná scéna nevyhraněná, zmatená, a z mého dnešního pohledu i docela ne-blackmetalová. Musí se těmhle pionýrům, ale nechat jedno: Organické a autentické výpovědi, které po sobě v podobě demíček a desek zanechali. Pro mě osobně je nejdůležitější (podle dnes již zavedené terminologie) druhá vlna severského /nebo norského blackmetalu/, a v podstatě cokoliv, co je vzdáleno světu, a principům rockových kapel – one-man projekty, avantgardní a netradiční postupy a přístupy, lo-fi tvorba, prvky elektronické hudby a podobně. Jsem přesvědčen o tom, že blackmetal má mnohem blíže k elektronické hudbě, než k rocku, i když některé jeho atributy samozřejmě nese /a já je tak ctím/. Dnes se zahraniční „scéna“ natahuje různým směrem – je tu sféra tzv. post-blacku, kde se blackmetalové prvky kombinují s žánry jako „stoner-rock“ nebo početná komunita tvůrců dungeonsynthu kombinovaného s blackem. Vznikají nové projekty a z hlubin času se vynořují ty zapomenuté – stále je co hledat, objevovat a z čeho se radovat.
V čom mali podla teba výhodu kapely, ktoré začínali v 90's oproti dnešnym kapelám a naopak, čo vnímaš ako výhody dnešnej doby ?
Dneska je tím propojením a globalizovanou společností jednodušší dostávat své nápady mezi lidi, což je ale zároveň i úskalí. Já si tedy nemyslím, že se to vztahuje pouze na prostředí kapel, undergroundu, nebo tvorby ale na celé lidské společenství. Přijde mi, že naše společnost v té době možná byla /z pohledu západní kultury/ zaostalá, možná byla nekorektní, buranská, ale byla především autentická. To mi dnes chybí i v hudbě – vše je takové umělé, neautentické a někdy i samo před sebou před-posrané. Existuje samozřejmě vše-relativizující pohled, podle kterého všechno jest nahodilé, dle kterého společnost, kterou já vidím, jako autentickou, ve skutečnosti nikdy autentická nebyla. Já tento pohled nesdílím. Who only Europe know?
Ktoré SK/CZ UG kapely a žánre si mal rád v minulosti, a ktoré máš rád dnes?
V rámci blackmetalu toho mnoho nebude – ctím zde samozřejmě starou generaci Törru a Rootu, pro důvody které jsem uvedl, i když jejich nahrávky mi nikdy zvlášť neučarovali. Mojí oblíbenou (a je nutno dodat, že k tomu mám velmi osobní přístup a vztah) byla kapela Katarze, která existovala po roce 2005. Jejich album a především EP Underwoods z roku 2008 považuji za jednu z českých věcí, která mě přivedla k žánru – samozřejmě musím uvést, že mým hlavním lanem do žánru byly zahraniční projekty a kapely. Dnešní Katarze je bohužel úplně jiná kapela jiných lidí. Z historie bych ještě uvedl Holomráz, desku Black Prophet od Infernal Blaze a Umbrtku. Ze současných kapel bych uvedl Voluptas, Zmyrnu a Adonis DNA. Na Slovensku to je jiné, protože tu blackovou scénu neznám – tedy až na Tomáše a jeho kysuckou TMU, která ale sídlí v Praze. Určitě bych zde podtrhnul dva projekty, které často zmiňuji a doporučil mi je můj kamarád, vydavatel a pořadatel koncertů Walda a to projekty: Strigor a Stvor. Jinak z českého undergroundu mám nejraději Pavla Zajíčka, pozdní věci DG 307, elektronické desky Mejly Hlavsy z devadesátých let a pozdní vlnu undergroundu – BBP a New Kids Underground. Ale poslouchám i třeba klasickou pop-music 70 a 80 letch minulého století nebo československý synthpop. Baví mě samozřejmě nějaké noisové a industriální projekty, ale zdráhám se více rozepisovat, nakonec by na ty koncerty začalo chodit moc lidí – část noisové subkultury už jistým trendům propadla, či byla uchvácena „cool lidmi“.
Čo je podľa teba spoločný menovateľ, ktorý spája umelcov z rôznych žánrov/scén a čo ich naopak rozdeľuje ?
Asi, že jsou to muzikanti a tvůrčí lidi je spojuje, a rozdělují je tak nějak ty normální věci – jako věk, místo původu, představa o vlastní osobě, a to jaká je jejich tvůrčí vize. Ono takhle – ta otázka je položena tak, že podsouvá názor, že spojování jako takové je positivní, zatímco rozdělování (rozdělení) ne – to si já vůbec nemyslím. Ty rozdíly dávají možná posluchačům i tvůrcům víc možností, se lépe a konkrétněji identifikovat s tím, co se jim líbí, a co mají rádi.
Čo ťa na domácej scéne serie?
Já se tedy necítím moc součástí a komentáře které k tomuto tématu dávám, jsou velmi subjektivně laděné. Mně prostě vaděj lidi, kteří tím chtějí za každou cenu lepit složenky, chtěj v tom mít velký peníze, kupovat si drahý nástroje a pak si o tom povídat ve vlastních pořadech a psát si o tom do vlastních medií. Serou mě hipsteři, který vymyslí tu nejnudnější variantu vysokoškolského rocku, napíšou nejnudnější verše pod sluncem, vyfotí si banální černobílou fotku a nazvou se post-hudba – ale to je takový to nasrání s drobnou dávkou ironie, protože je mi to vlastně více jedno – narazím na to až v momentě, kdy mi to nějaký člověk, kterého si za jiných okolností vážím, nabídne jako věc, kterou musím znát. Podobně mě serou všechny post-blackened-gazy a žánry, který jsou vlastně jen názvy pro to, co někdo vymyslel před padesáti lety a dneska to nějaký jiný otrapové restaurují. Jinak – a to se o mě tak nějak ví – mě sere vlastně úplně všechno, vždycky a všude.
Ktorý zvuk (štúdio, album/kapela), artwork (album cover) a videoklip na domácej scéne ťa zaujal najviac ?
To nejsou vůbec metalové věci, pokud má jít jen o black pak platí to napsané v odpovědích výše. Jinak pokud bych měl říct, který zvuk se mi líbí a nelíbí – nelíbí se mi ten, který má každá druhá kapela v Čechách. Doporučil bych zde zase Toma a jeho Kysucku TMU, to je nádherný blackmetal plný struktur stojících na přístupu přineseném z elektronické hudby. Z kapelního světa musím zmínit Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip pro jejich dokonalé postihnutí psychedelického zvuku a obecně kultu, který pěstují kolem své kapely, úchvatným zážitkem jsou pro mě vystoupení noisových umělců – kamaráda Erika Dréna a samozřejmě Uncle Grasha Fliing Cirkus a Blind Ruler Cursed Land.
Hudobný album, kniha, film, seriál, počítačová hra, tetovacie štúdio a pivo kto-ré odporúčaš a prečo.
Zde je toho mnoho - tak použiju obligátní odpověď: Vše co stojí v přísném kontrastu k modernímu světu a společnosti. Věci, které oslavují minulost, původnost, magičnost světa a lidí.
Zkusím ale dát od každého něco:
Hudební album – je toho opravdu mnoho, zmíním tedy alespoň oblíbené interprety (zejmé-na z žánrů, kterým se věnuji): Burzum, Xasthur, Drudkh, Hate Forest, Forgotten Woods, Hermóðr, Ifernach, Evilfeast, Mgla, Urna, The Austrasian Goat, The Ruins of Beverast, Blut aus nord, Death in June, Death in Rome, Rome, Revolutionary Army of Infant Jesus, Backworld, King Dude, Ostara, Current 93, Čajkovský, Strauss, operety, vojenská pocho-dová hudba, a stovky dalších věcí.
Knihy – Evropské ságy, pověsti a pohádky, Tak Pravil Zarathustra, Thoreaův Walden aneb Život v lesích, Pán Prstenů, Cesta Jacka Londona, a tisíce dalších. I když je pravda, že beletrii a krásnou literaturu v posledních letech odkládám pro čtení naučných knih zejména z oblasti filosofie, náboženství, historie a světové politiky. V současné době mám rozečtené téma Republiky Rhodesie a Jižní Afriky v několika knihách a příznačně: Historii východní fronty druhé světové války v oblasti dnešních bojů Ukrajinsko (Evropsko)-ruské války.
Filmy – mám rád ty staré – několik okruhů – filmy československé před rokem 1989 (a teď nemyslím žádný artový věci, nový vlny nebo trezory, ale běžný filmy s hudbou Zdenka Lišky), filmy nejstarší z celého světa, s dobou vzniku v první éře filmu. Mám rád komunistické seriály a ruské poválečné filmy. Miluju filmy o druhé světové válce a největší filmové dílo našeho věku je (když to sečtu a podtrhnu) Pán Prstenů.
Seriály – tuhle formu vlastně nenávidím ze všeho nejvíc. Dávkovaná zábava pro ta nejspodnější patra životních forem. Zrádná stoka, která vtáhne i jinak přemýšlivé lidi. Musím ale zmínit i zde několik věcí, které přesto mám moc rád. Jsou to socialistické seriály Dnes v jednom domě, Byl jednou jeden dům, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města a ještě mnoho dalších. Rozhodně bych si ale s chutí nepustil nic televizního vyprodukovaného po roce 1995.
Tetování - je pro mě natolik osobní věc, že bych si nedovedl představit jít na něj do tetovacího salónu. Jelikož judaismus, křesťanství i islám tetování zakazuje je pro mě permanentní ozdoba těla duchovním spojením ke kultuře před-monoteistické.
Počítačové hry a technika - jen něco málo do roku 2006. V tomhle jsem zastáncem retra.
Pivo – jsem přísný abstinent od roku 2017. Pivní kulturu nesnáším.
Ktorá domáca/zahraničná akcia je pre teba najlepšia a prečo ?
Určitě Hradby Samoty – čímž zdravím velikého Waldu! A Soulbonding trip.
Vinyl, CD, kazeta alebo digital?
Klidně všechno – ale bez Spotify a merche.
Je niekto na domácej scéne (aktívny alebo neaktívny hudobník) s kým by si si rád prečítal rozhovor na Jablkách ďaleko od stromu ?
Rozhodně s velikým a slovutným Waldou, pořadatelem Hradeb Samoty a mým vydavatelem a povšechně renesančním člověkem.
Motto/obľúbený citát pripadne odkaz na záver.
Rock´n´roll will never die – anebo klidně!
Make „Jebať fizlov“ Great Again!
Pět neděl v kamenolomu ještě nikoho nezabilo.
Make Love, Peace and War.
=======================================
Linky:
No comments:
Post a Comment